Nervózní nakupující

17. června 2009 v 16:55 | iTony iDeep
Nakupování to je záludná věc, obzvláště pro člověka, který má strach z prodavačů, a to mi věřte, že mám. Ono kolikrát je i proč. Znáte ten pocit, jak vlezete do obchodu a prodavač vám svým ledabylým pohledem dává najevo, co mu můžete políbit. A nebo ten strach, když se zadíváte do jeho očí s připravenou otázkou ale radši ji rychle polknete, protože by vás za ni zcela jistě na místě profackoval nemluvě o tom, jak celým obchodem zní telepatický hlas:"Ježiš, co zase chce?" To mám pak pocit, že bych se snad měl i omluvit, že ho vůbec otravuju.

A tak to začne. Pak už vůbec nemá cenu se ptát, protože to je ten moment, kdy zcela ztrácím kontrolu nad svými mluvidly a pokud by se mi vůbec podařilo vypustit koktavý zvuk z úst, jistě bych byl již tak za pitomce, bez ohledu na nesmyslnost obsahu sdělení.

Teď následují oči v sloup, u prodavače samozřejmě. Na to začnu až nepřirozeně krčit a promrkávat oči aby se zabavil potu, který mi do nich stekl z mého více než oroseného čela. Pokud jsme již začali s rozhovorem, a byl to jistě nápad ochotného prodavače, nebylo by zdvořilé prostě odejít. Položím tedy prodavači ještě jednu dvě záludné otázky na výrobek, který vlastně ani koupit nechci, i přesto že odpověď na ně je zřejmá už jen z pohledu na obal, něco jako: "Je uvnitř té krabice skutečně stejná lampička jako na krabici?" Pak prodavači poděkuji, i když mám přirozeně touhu mu padnout k nohám a prosit za odpuštění, že jsem marnil jeho drahocenný čas, ale pokud bych urychleně nezmizel, nejspíš bych býval byl omdlel.

Venku na čerstvém vzduchu pak trauma z nákupu zaženu třemi cigaretkami a můžu být rád, že jsem nic nekoupil, protože jsem si při svém štěstí určitě nechal peníze doma a další trapas na pokladně už bych asi nepřežil.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fojtěšě Fojtěšě | 23. června 2009 v 10:58 | Reagovat

hele, já to znám. Byl sem to samý, když tu najednou sem jednou toho prodavače ignoroval a docela hezky sem si vybral. od té doby už to jde líp, například se nepotim.
Ale je fakt, že stále zbývá jedna oblast obchodu, kde nemám pevnou půdu pod nohama, a to jsou kadeřnictví.
Kadeřnice sou ZLO. Bojím se, že až umřu, budu za trest trávit odvykací kůru v kadeřnickym křesle. A zosobněné ďábel se mě zeptá: Tak jak byste si to jako představoval a pak mě stejně nebude poslouchat, bude mi na hlavě budovat nějakou barokní pagodu a spolu s její kamarádkou se mi budou pochechtávat.
Anebo přijdu do nebe a tam se role obrátí. Budu mít tu čest ostříhat kteroukoliv kadeřnici, která kdy sáhla na můj vlas a já se jim všem pomstím.
Nebe postavené na poimstě, nezní to hereticky?

2 BUBRlana BUBRlana | 24. června 2009 v 16:50 | Reagovat

Joop, taky nemám ráda, když vlezete do obchodu a už počítají s tím, že máte vybráno a že si nutně musíte něco koupit....a strach z prodavačů je nesmyslnej jako strach ze zkoušejících třeba...musíš si je představit v komický situaci ;-D ...a ke kadeřnicím...ZLO v jejich podobě opravdu existuje..od jistý doby se stříhám sama a můžu si za to pak vynadat jenom sobě :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama