Prázdniny nám končí

6. září 2009 v 18:32 | Pont Edey
Prázdniny nám končí a to čeho jste se obávaly, se stává skutečností. Ano, i já se po delší letní pomlce vracím na tyto stránky, abych lidem, kteří sem omylem zabloudí, zpestřil život neomaleným a vyumělkovaným blogem.

Vybízí se tedy otázka, co že jsem to během onoho prázdninového času dělal. Odpověď bude více než stručná. Nic. Jako obvykle. Během oněch dvou prázdninových měsíců jsem vůbec nikam nepokročil a to v jakékoliv sféře svého tak říkajíc zájmu. Do školy jsem se nepřipravoval, ačkoliv mě na konci čekaly 2 důležité zkoušky (které jsem i tak zvládl), na kytaru jsem sáhnul asi dvakrát, aby mi nepřekážela při uklízení, a za celé léto jsem napsal jen dvě pochybné básničky, ačkoliv jsem měl původně v plánu pustit se do veršovaného dramatu. Dvojka, zdá se, je prodchnuta celými prázdninami, během kterých jsem byl na mol nejmíň asi tak dvě stě dva a dvacetkrát.

Něco se ale přeci jen muselo stát, protože se se mnou momentálně děje něco ohavného, přistihl jsem se totiž, že se těším do školy. Já, člověk, kterému je proti srsti se jen o té instituci zmiňovat, a pokud pak jen v pohrdavém slova smyslu, teď nadšeně očekávám její otevření. Začíná se mi hroutit svět. Naštěstí si dokola říkám, že je to jen kvůli mým přátelům spolužákům, které zas po dlouhé době uvidím, a že nadšení mě jistě brzy po několika dnech strávených ve škole beze slova opustí. Uvidíme.



Óda na koupelnu

20. července 2009 v 20:04 | Antonius Profundus
Čistil jsem si takhle zuby, a v tu chvíli vzal kdosi prudce za kliku, kterážto mu zůstala v ruce. Dveře byli zamčené. Jistě je možné namítnout, že na čištění zubů není třeba se zamykat, což opravdu není, ale pro mě je to už takový zvyk. Zkrátka zamknout se v koupelně má svou filozofii. Je to místnost klidu, očisty, úlevy, obnovy, útočiště před vnějším světem, jemuž většinou dominuje zrcadlo nabízející pohled nejen na ale i do sebe sama. Neznám žádné jiné místo, ze kterého i jinak stydlivý a bojácný člověk neváhá zazpívat svému okolí hity svého srdce. Funguje zde tzv. toilet-paradox, totiž že člověk se cítí být více svobodný nežli venku, i přesto, že je vlastně uzamčen uvnitř. Je to prostor, který v ten daný okamžik, kdy otočíte klíčem v zámku, stává se pouze vaším královstvím vaším světem klidu a harmonie, se svými vodopády, pramenem čisté vody a ne vždy křišťálovou studánkou. Místo kde je možné nerušeně hodiny promlouvat k sobě samému, protože kdyby se snad někdo pokusil narušit onen klid, zůstala by mu klika v ruce.
 


Nemoc

10. července 2009 v 19:21 | The Sick One
Prakticky jsem nebyl již 10 let (nebo tak nějak) nemocný ale to co mě právě teď postihlo a co mě postihuje minimálně dvakrát do roka, nazýváme "nemoc", i když v podstatě o žádnou skutečnou nemoc nejde. Má to vždy stejný scénář, na jehož počátku vždy stojí prudká změna počasí. Proto se tyto "nemoce" projevují vždy na rozhraních vždy počátkem zimy nebo tentokráte léta. Náhlá změna teplotního režimu způsobí, že je můj již tak dosti labilní organismus, čehož jsem docílil nepravidelným stravováním a též nepravidelným spánkem s obrovským spánkovým deficitem, ještě více zmaten, a v celém tom chaosu prostě zmáčkne tlačítko RESET, čímž samozřejmě vypojí byť jen na malou chvíli i bezpečnostní systém. A to je přesně ten okamžik, na který "nemoc" čeká.

"Nemoc " postupuje velmi logicky a cíl jejího prvního útoku není nic jiného než zbytky mých vykouřených plic. S obrovskou rychlostí pak v průduškách a průdušnici, vybuduje předsunuté velitelství, zázemí pro další útočné akce, v podobě tuhého zelenohnědého hlenu, který působí jako knedlík vytvářející onen nepříjemný tlak n hrudníku. Není nutné mít stetoskop, sípání při dýchání a onen hluboký dvojhlasný vlhký kašel již zdálky ohlašuje, že "nemoc" je v plném proudu. T o mě samozřejmě nezastaví a pokusím se v kombinaci s kapkami proti kašli "nemoc" vykouřit.

"Nemoc" jakoby zjistila, že v mých plicích opravdu není již co dobývat, přesune se postupně vzhůru nejen do krku ale diverzní akcí, jakoby za obranými liniemi protrhla hráz výbušninou, rozpohybuje ohromné masy vysoké viskozity. Proudy nudlí mi tryskají snad i z uší. Bolest v krku je zahnána, až překvapivě snadno, ovšem to je jen součást ohavného plánu mé "nemoci".

Nos, kterým stále proudí tekutina, se pomalu ale jistě ucpává. Poslední nádechy čerstvého vzduchu a vůní, poslední chutě převalí se po jazyku a pak zcela zmizí. Nos je ucpán!

Nyní přichází chvíle nejhorší, neboť jídlo ni pití nepřináší útěchu a těžká hlava plná hlenu jen ztěžka přemýšlí a nosní kapky jsou příliš slabé. Cigarety nemají žádnou chuť, koks není čím šňupat. Nyní uhodila nejtěžší hodina. Hlavně vydržet…


Jak vznikla homosexualita (mužská)?

30. června 2009 v 16:46 | Deeping Tony
Homosexualitu stvořil Bůh, tedy ona mytická nám všem nadřazená bytost milující černý humor a sarkasmus. Tohle sobecké dítě, které si tak rádo hraje s ironií, prostě jen rozesmála myšlenka, že jeden muž strká svůj úd dovnitř jinému a to otvorem, kterým do té doby vycházeli věci jen ven. S tím se ale Bůh nespokojil, a učinil tento druh styku bolestivým, aby se mohl pobavit pohledem na zkřivené tváře při něm a onu roznožnou opatrnou a samozřejmě směšnou chůzi po něm.

A aby dovršil tuto svou škodolibou performance na lidském pokolení, tak tento druh lásky sám zakázal, proti čemuž se postavili jen ty nejvyspělejší a nejperverznější národy jako Římané, takže není divu, že je homosexualita často za perverzní považována. Nehledě na to, že jsou jí postiženi většinou muži citliví a vnímavý tedy ideální pro soužití s ženou, což považuji já osobně za vrchol ironie.

Naštěstí žijeme již v době, kdy se společnost konečně slitovala, nad touto Bohem znásilněnou skupinou lidí. To by mohla být dobrá zpráva, signál, že se námi už Bůh přestal bavit a hledá si novou zábavu, osobně to vidím na nějakou novou světovou válku, kterou rozpoutá spor Monaka a San Marina, nebo nový zabijácký virus právě ve chvíli, kdy najdeme lék na aids. Homosexualita je další z božích výstřelků a na co se můžeme těšit dál, ví Bůh.



Nervózní nakupující

17. června 2009 v 16:55 | iTony iDeep
Nakupování to je záludná věc, obzvláště pro člověka, který má strach z prodavačů, a to mi věřte, že mám. Ono kolikrát je i proč. Znáte ten pocit, jak vlezete do obchodu a prodavač vám svým ledabylým pohledem dává najevo, co mu můžete políbit. A nebo ten strach, když se zadíváte do jeho očí s připravenou otázkou ale radši ji rychle polknete, protože by vás za ni zcela jistě na místě profackoval nemluvě o tom, jak celým obchodem zní telepatický hlas:"Ježiš, co zase chce?" To mám pak pocit, že bych se snad měl i omluvit, že ho vůbec otravuju.

A tak to začne. Pak už vůbec nemá cenu se ptát, protože to je ten moment, kdy zcela ztrácím kontrolu nad svými mluvidly a pokud by se mi vůbec podařilo vypustit koktavý zvuk z úst, jistě bych byl již tak za pitomce, bez ohledu na nesmyslnost obsahu sdělení.

Teď následují oči v sloup, u prodavače samozřejmě. Na to začnu až nepřirozeně krčit a promrkávat oči aby se zabavil potu, který mi do nich stekl z mého více než oroseného čela. Pokud jsme již začali s rozhovorem, a byl to jistě nápad ochotného prodavače, nebylo by zdvořilé prostě odejít. Položím tedy prodavači ještě jednu dvě záludné otázky na výrobek, který vlastně ani koupit nechci, i přesto že odpověď na ně je zřejmá už jen z pohledu na obal, něco jako: "Je uvnitř té krabice skutečně stejná lampička jako na krabici?" Pak prodavači poděkuji, i když mám přirozeně touhu mu padnout k nohám a prosit za odpuštění, že jsem marnil jeho drahocenný čas, ale pokud bych urychleně nezmizel, nejspíš bych býval byl omdlel.

Venku na čerstvém vzduchu pak trauma z nákupu zaženu třemi cigaretkami a můžu být rád, že jsem nic nekoupil, protože jsem si při svém štěstí určitě nechal peníze doma a další trapas na pokladně už bych asi nepřežil.



Něco se musí stát

16. června 2009 v 20:07 | Ynot Peed
Jakoby už nebylo co nabídnout, ve svých úvahách o životě, bohu a smyslu života jsem už několik let nedošel k ničemu novému, mé básně neustále dokola omílají témata samoty, zoufalství a beznaděje, svou kariéru hudební přerušil jsem odchodem z kapely a teď mám takový pocit, že jsem jí tím ukončil nadobro. Stereotypnost svého sexuálního života bych dnes raději nechal stranou. Stále mám ale naději, že mě vyhodí ze školy, takže přeci jen by mohla nastat změna.

Když se nad tím tak zamýšlím, tak si říkám, kam to vlastně můj život spěje, a nebo bych se spíš měl ptát, kam to vlastně můj život stojí, nebo úplně nejlépe za co můj život stojí. Na odpověď přijdete sami. Jsem dítě z bohaté rodiny, studuju na vejšce, mám spoustu dobrých přátel a sem tam jednou za rok i nějaký ten sex, když se nade mnou někdo slituje. Takže na tom nejsem zas tak špatně, abych si stěžoval. Ale něco tomu pořád chybí. Stále se mě drží ten pocit, že se něco musí nutně a neodvratně stát, něco, co mi radikálně změní ten doposud monotónní a nezajímavý rytmus mého života.

A pokud se tak nestane samovolně, nejspíš to něco nakonec udělám sám. Prostě jednoduše svým činem překročím hranici, odkud není návratu. Třeba vykradu banku, to by mohla být zábava, ale obávám se, že bych se zastřelil dřív než bych vůbec k bance došel. Těch dalších 1000 a jeden způsob jak něco změnit se pomalu mění v 1,000,000 a 1 způsob jak si ublížit nebo se zabít. Obzvláště nápad dát se k policii nebo armádě mě při mém smyslu pro disciplínu rozesmál, i když u těch policistů je to spíš představa, že budu nosit placatou čepici a plácačku u pasu (jak nevkusné).

Ne! Možná, že přestávám vnímat smysl svého života, ale pořád mám vkus a víc štěstí než rozumu, takže asi budu muset počkat, až přijde změna zvenčí, a až přijde, já budu možná připravený ale rozhodně dobře oblečený.



Neschopen

9. června 2009 v 18:27 | Antoine d'Abime
No nic obě práce, které jsem měl dnes v úmyslu odevzdat, jsem samozřejmě neodevzdal, protože jeden z kantorů právě zkoušel a druhý se vůbec neukázal, jak typické.

No zjistil jsem, že jsem s tou školou skutečně na hraně a asi mi nezbude než se opravdu začít učit. V tom mi ale brání nemoc, kterou označuji termínem semenný přetlak. Jedná se o stav kdy, následkem nedostatku sexu je nucen muž zvýšit frekvenci jednotlivých masturbací, čímž zvedne také produkci spermii a hormonů v pohlavních žlázách. Tlak v pohlavních žlázách postupně sílí a úměrně tomu se zároveň zvyšuje i počet onanii, což zase vede zpětně k produkci pohlavních buněk. V dalším stádiu je tlak tak velký, že začíná tlačit na mozek, tzv. nadržený stav, jehož vrcholem je pak, potlačení veškerých potřeb pouze na jednu jedinou, tzv. přemýšlení penisem. Tato nemoc je léčitelná a to buď velmi silnými sedativy, nebo pravidelným sexuálním vyžitím. Neléčení této zákeřné choroby může vést ke katastrofálním závěrům, např.: utržení penisu, odpadnutí masturbační končetiny, prasknutí varlat, ba dokonce smrti, z celkového vyčerpání organismu.

Já osobně to vidím tak že si ho co nevidět urvu, už teď má lehce nafialovělou barvu a při onanii dokonce pociťuji mírnou bolest. Mám dokonce ten neblahý pocit, že mám na několika místech svého penisu odřeniny. A to sem nikdy nebyl zastáncem masochismu. Jak se má člověk soustředit na práci, když neustále jen přemýšlí nad tím, kde by našel někoho nebo něco kam zasunout svůj kabel (v mém případě spíše nudličku) a to bez rozdílu barvy pleti, pohlaví, nebo živočišného druhu.

Já už nevím, ale jestli rychle nenajdu někoho, kdo by se mnou sdílel lóže, sprchoví kout či vanu, nebo i kuchyňskou linku tak se asi brzo ustříknu hlavu.





No jistě...

8. června 2009 v 17:14 | Tony Deep
No jistě, opět zcela frustrován, jak jinak. A samozřejmě, že za to může opět škola. Můj systém, co nemusíš udělat dnes, odlož na pozítří, a nebo ještě lépe na příští rok, mě dovedl k tomu, že budu studovat o rok déle. A i tak nestíhám, měl bych se učit na zkoušky a testy ale musím dát dohromady všechny ty referáty a seminární práce. A ten blbec, kterému musím odevzdat zítra jednu ze svých prací je tam samozřejmě jen ráno, takže budu muset brzo vstávat.

To je asi ten největší problém, to ranní vstávání, když si člověk tak skvěle hoví ve svém vyhřátém pelechu. Komu by se chtělo vstávat do chladného rána? Znáte to… Jenže to není zdaleka všechno, protože se konečně do té školy dobelháte a s ještě zalepenýma očima hledáte správný dveře, přičemž si samozřejmě uděláte nechtěnou exkursi po celé budově. A když už jste to konečně našli, sdělí vám kolega hledaného Mgr. Ing. nebo Prof. atd., že ten zde není a dorazí za 2 hodiny. Vy samozřejmě ten den nemáte nic jiného na práci, než mu odevzdat tu podělanou práci. Takže jsou před vámi dvě možnosti. Buď budete čekat jako blbec 3 hodiny než se konečně kantor zjeví, nebo uděláte tu chybu, že si zajdete někam poblíž do obchodů, nebo na kafe, a když se o dvě hodiny později vrátíte, bude vám sděleno, že váš drahý Prof. XY CSc. již odešel a vy máte smůlu.

Není nad to, když škola marní váš čas, který by jste "zcela určitě" zaplácli něčím tak zábavným, jako je učení nebo psaní seminárních prací. Jestli je něco co nesnáším víc než ranní vstávání pak je to rozhodně zbytečné ranní vstávání. Bohužel je ke mně osud natolik milostiví, že mě jistě o takovou zábavu neochudí.

Tak, a teď jsem opět zabil pár minut, které měli patřit tvorbě seminární práce, a když mě baví psát si sem sví výlevy, budu se muset dát do práce, se kterou sem ještě ani pořádně nezačal, protože jak sem již řekl na začátku, hoří mi koudel…



Jsem zpět!

7. června 2009 v 20:11 | Peedy Not
Yes it's true! Gues what? Deep is back!
Ano, vrací se opět blog veřejného alkoholika, rádoby básníka a amatérkého filozofa, umělce ve smyslu mě vlastním. Bůh je mrtev! (Už zase.) A já se opět rozhodl, že budu prezentovat veřejně své zvrácené myšlenky. Vážnost se kterou mě tento okolní svět tak bezostyšně konzumuje mě dohání k šílenství a je třeba dodat mu trochu vtipu do je ho zlověstné tváře. Protože mám-li být dohnán až do nejzašších končin zoufalství, tak ať je to s úsměvem…



Kam dál